Dodge Charger - ...historie legendy

Zeptáte-li se někoho, co si vybaví pod pojmem "muscle car", s velkou pravděpodobností dostanete odpověď "Charger". Nebyl prvním z muscle cars, nebyl ani nejrychlejším, nebyl technicky nijak jedinečný - naopak měl v rámci koncernu Chrysler několik přímých sourozenců jako Coronet nebo Super Bee. V jedné věci je však Charger z let 1968 - 1970 nepřekonatelný - jen několik vozů v historii má takové charisma jako právě Charger. Ať už ho řídí napůl upír, napůl člověk ve filmu Blade, Bill Hickman v nepřekonatelné honičce z Bullita nebo Vin Diesel jako Dominic Toreto v Rychle a Zběsile, z černého Dodge Charger vyzařuje něco, z čeho běhá mráz po zádech i když stojí zrovna zaparkovaný u chodníku...

První Charger z roku 1966 byl v podstatě shodný s modelem Dodge Coronet, až na karoserii fastback, přední světla skrytá za mřížkou chladiče a jiná zadní světla. Byl reakcí na módu fastbacků, zahájenou nedlouho předtím Fordem Mustang a Plymouthem Barracuda. Na rozdíl od nich byl ovšem o třídu větší a již se základním motorem V8 318 cui (5,2 l) o výkonu 230 HP dosahoval solidních výkonů, zatímco jeho konkurenti měli v základu obvykle nemastné, neslané šestiválce. Většina zákazníků si však objednala větší motor o 383 cui (6,3 l) s 335 HP. Vrcholem nabídky potom byla slavná 426 Hemi (7,0 l), jejíž oficiálně udávaný výkon byl kvůli pojišťovnám 425 HP, reálný se však s největší pravděpodobností pohyboval nad hranicí 500 koní. První generace Chargeru s tímto motorem dosahovala zrychlení z 0 na 60 mil za 6,4 sekund, toto číslo u modelů z následujících let kleslo až na 5,3s. Hemi však nebyla příliš komerčně úspěšná - z celkové roční produkce 37 344 Chargerů bylo tímto motorem vybaveno jen 468. Třemi hlavními důvody byla obrovská cena (základní cena Chargeru $3 122, příplatek za Hemi $1 000 ...), přílišná nekultivovatnost motoru, činící jeho použití pro amatéry nesnadným a omezení záruky z 5 let/50 000 mil u standardních motorů na 1 rok/12 000 mil u Hemi. V záručních podmínkách bylo navíc uvedeno, že záruka zaniká v případě vystavení vozu extrémnímu zacházení, jaým je například drag racing. A jak jistě každý uzná, kupovat Hemi a nezávodit s ní je poněkud neefektivní způsob vynakládání peněz.

Rok 1967 znamenal pro Charger jedinou významnou změnu - uvedení motoru 440 (7,2 l) o výkonu 375 HP. 440 byla výrazně levnější než Hemi, až do rychlostí okolo 100 km/h s ní dokázala držet krok a její ladění a použití k pouličním závodům bylo mnohem jednodušší. Hemi však stále zůstávala tou jedinou volbou pro opravdové závodníky. Přes tuto změnu se již tak nevalné prodeje z minulého roku propadly na mizerných 15 788 vozů.

To se však mělo brzy změnit. Po technické stránce se sice na Chargeru pro rok 1968 nezměnilo téměř nic, po stránce vzhledu naopak téměř všechno. Bylo upuštěno od uspořádání fastback a karoserie dostala v té době módní tvar tzv. "coke bottle" (láhev od koly), inspirovaný tvarem tehdejších stíhaček. Kromě celkového tvaru a mírně "nahrbeného" posazu pomohlo dynamickému vzhledu i zapuštění obou nárázníků a výrazná redukce chromu. Tento nový design, který s drobnými změnami přetrval až do roku 1970, otevřel Chargeru dveře mezi legendy a zapříčinil více než šestinásobný vzrůst prodejů proti předchozímu roku - Chargerů '68 se prodalo 96 100, z čehož bylo 17 665 v nově uvedené verzi R/T. Chargery R/T měly v základu motor 440 Magnum, dvojité výfuky, sportovní podvozek, široké pneumatiky a jejich poznávacím znakem byly tzv. "Bumble bee stripes" - příčné pruhy okolo zadní kapoty a blatníků.

Vzhledem k neobyčejnému úspěchu z roku předchozího nebyl v roce 1969 žádný důvod k závažným změnám. Aby bylo učiněno zadost obvyklým každoročním úpravám designu, byla přidána svislá mřížka chladiče a čtveřice kulatých světel byla nahrazena dvojicí obdélníkových, zasahujících téměř až do středu vozu. Mechanicky se vůz opět nezměnil, přibyly však tři nové varianty. První byla SE s lepší výbavou, luxusnějším interiérem a dalšími drobnými změnami. Zajímavější byly modely Charger 500 a Daytona, oba postavené jako homologační speciály pro závody NASCAR. Těm v té době dominoval Ford, zejména díky lepší aerodynamice svých vozů. První odpovědí koncernu Chrysler byl Charger 500 - na první pohled standardní Charger, který se lišil jen novým zadním oknem, nyní nezapuštěným, ale umístěným v rovině s hranou sloupků a stejně upravenou mřížkou chladiče. Charger 500 byl na okruhu výrazně rychlejší než standardní model, konstruktéři u Dodge však cítili, že mohou udělat více. Vrátili se proto do aerodynamického tunelu, kde vznikla Daytona 500, nejzběsileji vypadající auto té doby.

Daytona měla za základ Charger 500, ale na příď byl přidán půlmetrový špičatý nos s vyklápěcími čelními světly a na záď přibylo obrovské křídlo. Maximální rychlost Daytony byla nedostižná - na okruhu dosahovala až 320 km/h. Problém nastal s prodejem silničních verzí, protože 150 kilogramů navíc znamenalo horší zrychlení a maximální rychlost byla poněkud nepoužitelná. K tomu se přidal ještě podivný vzhled a nepraktičnost zadního křídla, ztěžujícího přístup do zavazadlového prostoru (prodejci museli u mnoha Dayton křídlo odmontovat, aby je vůbec prodali ...). Jak Charger 500 tak Daytona měly jako základní motor 440 Magnum, za příplatek Hemi a obou se jich prodalo jen nepatrně víc než nezbytných 500. Celkové prodeje Chargeru v tomto roce klesly na necelých 70 000 kusů.

Model 1970 se opět téměř nelišil od předchozího. Byla opět změněna přední maska, ze které zmizela střední příčka a chromovaný nárazník se protáhl na celý obvod chladiče. Stejně tak byla opět inovována zadní světla. Poprvé od roku 1967 však došlo k zásadnější změně pod kapotou - do nabídky motorů přibyl 440 Six Pack. Tento motor se od základní 440 Magnum lišil nahrazením jednoho čtyřkomorového karburátoru trojicí dvoukomorových, z nichž za normálních okolností běžel jen prostřední. Teprve s plynem na podlaze se otvíraly krajní dva, nechávajíce vír v nádrži a oblaka spálené gumy za vozem. Oficiální výkon motoru Six Pack byl 390 HP. Kvůli zvyšujícím se pojistným sazbám však prodeje Chargeru dále klesly na necelých padesát tisíc, z čehož bylo jen 166 Six Packů a 42 Hemi.

Následujícího roku byl uveden zcela nový Charger, o něco menší a výrazněji tvarovaný. Chrysler sice z "velké trojky" nejlépe odolával tlakům norem na snižování výkonů, ale ty si přesto začínaly vybírat svou daň - zatímco Hemi si ponechala svůj výkon, 440 Magnum i Six Pack ztratily po pěti koních, Magnum na výsledných 370 a Six Pack na 385. Pro Hemi byl tento rok tím posledním. Než ji nechat potupně odumřít následkem tvrdších norem, byla raději stažena ještě na vrcholu sil. Novinkou byl "Air Grabber" - přídavné sání na kapotě, které se vysunulo po stisknutí tlačítka na přístrojové desce.

Rok 1972 znamenal další ránu pro prodeje muscle cars - výkon motoru začal být měřen na kolech, nikoliv přímo na motoru, což znamenalo pokles udávaných výkonů zhruba o čtvrtinu a způsobilo další odliv zákazníků. Nejsilnějším motorem byl nyní 440 Six Pack s 330 HP. Další dva roky znamenaly již jen postupný úpadek modelu. Karoserie doznala dalších drobných změn, jako například zvětšení zadních bočních oken. Model 1974 byl posledním pravým Chargerem. Jméno Charger bylo poté použito ještě mnohokrát, ale již nikdy pro sportovně založený model.

Na závěr není možno nezmínit "hereckou kariéru" Chargeru. Pro většinu tunerů je asi jeho nejznámější "rolí" devítisetkoňový dragster, postavený otcem Dominika Torreta ve filmu Rychle a zběsile. Přestože byl mnoha lidmi považován za Ford Mustang (možná i díky špatnému překladu věty "real Detroit muscle" tedy "pravý detroitský svaly, nikoliv "Mustang z Detroitu"), je to Charger z let 1968-1970. Nepřesnost určení modelu zde není způsobena autorovou neznalostí ale tím, že při natáčení byly použity čtyři Chargery, z nichž všechny byly kombinací více ročníků. Poněkud překvapivé je to, že ani jeden z nich neměl pod kapotou Hemi nebo 440, všechny čtyři byly vybaveny nejběžnějším osmiválcem o objem 383 cui s falešným kompresorem. Tím je také zodpovězena otázka, zda je "wheelstand" při rozjezdu natáčený za pomoci triků a nebo ne. Ačkoliv Hemi s kompresorem a slicky na zadní nápravě by rozjezd po zadních zvládla bez triků, v tomto případě byly použity hydraulické zvedáky.

Kromě v úvodu zmíněných filmů se Charger dále objevil například ve filmu Modrý samet od Davida Lynche a v seriálech Pomsta, spol. s ručením neomezeným s M. Madsenem v hlavní roli a hlavně ve slavném, u nás bohužel neuvedeném seriálu "Dukes Of Hazard" ze 70. let. Na tomto seriálu je, kromě vysoké spotřeby Chargerů i jiných vozů (bratři Dukeové měli podobné řidičské návyky jako Semir a André z Kobry 11 ...) i to, že ze všech filmových Chargerů je oranžový "Generál Lee" z tohoto seriálu jediný, který není nalakován na černo. A když se zadíváte na černý Charger z roku 1968, přijde vám zcela samozřejmé, že ani žádný z jeho filmových řidičů není vysloveně kladnou postavou ...